Zemědělství

Každý ví, že zemědělská výroba může být provozována na venkově, průmysl ve městech. Průmysl potřebuje ke své existenci kapitál, zemědělským kapitálem je půda. Půdní podmínky jsou různé. V údolích jsou půdy kypré a úrodné, na svazích a v podhůří jsou půdy vystaveny vodní a větrné erozi. Jaký druh zemědělské výroby je pro příslušné ekonomické podmínky různých regionů vhodný, to je věcí zemědělských odborníků, avšak zaměstnanost lidí na venkově je předmětem politiků.

Z historie víme, že člověk žijící na venkově miluje přírodu. Ve vývoji společnosti a tvorbě sociální struktury stále byla jeho existence spojena se zemědělskou výrobou a s ekologií. Choval zvířata, pěstoval rostliny podobně jako farmáři či rolníci v jiných zemích. Příliv peněz do jeho kapsy však nebyl plynulý, vinou nepříznivých ročních podmínek - dlouhé zimy se zamrzlou půdou a letním suchem s nepravidelnými dešťovými srážkami. 

Zemědělec byl nucen hledat jinou příležitost k výdělku. Proto přijímal sezónní práce v továrnách, obchodu nebo u řemeslníků. Zde získal hotové peníze, zručnost a zkušenost v obchodování. Každá rodina na venkově obdělávala půdu nebo vlastnila pozemky, které zajišťovaly dlouhodobé příjmy peněz. Proto se na venkově provozovala řemeslnická výroba ruku v ruce s výrobou zemědělskou. Toto se stalo významným vývojovým momentem, který tvoří kolorit venkova po celá staletí. 

V letech 1949 - 1955 nastaly na venkově velké změny. Malé pozemky byly sceleny do velkých lánů o sta hektarových výměrách orné půdy. Dobytek z chlévů drobných stád byl sveden do společných stájí po stech kusech skotu, tisících vepřů atd. Malá hospodářství zmizela a žádnému zemědělci nebyla povolena soukromá výroba. 

Vzhledem k sezónnímu charakteru zemědělské výroby se stala na venkově dělba zemědělství s průmyslem nevyhnutelnou. Průmysl podporoval zemědělství a venkov ekonomicky i politicky. Znamenalo to, že komunisté z průmyslu byli vysláni na venkov, aby se zde stali rozhodujícími činovníky. Začali budovat nová výrobní střediska pro zemědělské i průmyslové činnosti bez ohledu na sociální strukturu vesnic a ekologických systémů. Vše podlehlo velkovýrobním podmínkám, založených na kolektivismu, socialistickém vlastnictví. Byly vybudovány nové velké objekty pro administrativu, kolektivní práci, kulturu, vzdělávání a stravování. Lidé zaměstnaní v zemědělství začali pracovat ve stejném režimu jako v průmyslu. Bývalí podnikatelé a statkáři se stali v lepším případě řadovými dělníky nebo úředníky za úkolovou mzdu. Po sametové revoluci se začalo zemědělství diverzifikovat. Politika venkova se zaměřila na samosprávnost a podnikání.

V současné době existuje na venkově mnoho malých a středních subjektů nebo obchodních služeb. Lze vyvodit, že restrukturalizace venkovské společnosti pokračuje dobře. Zůstává však otázka týkající se dělení zemědělských činností mezi občany venkova. Část kolektivizovaného majetku a půdy byla vrácena původním majitelům, část byla ponechána obchodním zemědělským družstvům. Dnes se situace jeví tak, že původní majitelé jsou staří a nemají následovníky. Mnozí z nich nemají možnost pracovat s informacemi nutnými k podnikání. V horských oblastech leží velké lány ladem a velké stáje jsou opuštěné. Útlum zemědělské velkovýroby je destruktivní a chátrání nákladného vybavení zemědělských objektů je nezadržitelné. Česká republika usiluje o vstup do Evropské unie. Je pravdou, že v nedávné době bylo do půdy vloženo nemálo investičních prostředků (mechanizace, závlahy, trvalé luční porost). Z tohoto pohledu je to otázka obnovení funkčností těchto zařízení a obnovení produkčního potenciálu.

Po tisíciletí se zemědělci učí chránit půdu před poklesem úrodnosti následkem poškození ekosystému. Na příklad kombinovaným zemědělstvím, terasováním a úhory. Jsou známé různé formy hospodaření na půdě s nenákladnými vstupy. Ekologické zemědělství se praktikuje nejen kvůli nízkému vkladu do základních prostředků, ale protože konzervuje půdu, která společně s dostatkem vláhy zajišťuje živobytí občanů.